Tu je kára, ten to ryje, český jazyk, špetka poezie, editorka, zlobivá holka a Básnička psaná na sklíčka

Botanická

21. března 2007 v 10:18 | Básnička |  Bláboly :-)
Stojí v tramvaji a oknem bezmyšlenkovitě pozoruje lidi na ulici. Je slunečný jarní den, upocenou rukou svírá držadlo a nevnímá okolí. Ani si nevšimne revizora, co právě začal kontrolovat jízdenky v přední části tramvaje. Slunce mu bodá do očí, najednou mu někdo poklepe na rameno. "Předložte jízdenku, prosím," vyzve ho důležitě revizor, z jehož pokroucené a zjizvené tváře lze vyčíst bouřlivou minulost. Martin sebou škubne, vůbec to nečekal, rychle si sundává batoh a hledá svou peněženku, ve které má lístek. Hrabe v něm tak dlouho, dokud tramvaj nezastaví na zastávce Botanická. Když zjistí, že si peněženku i s lístkem pravděpodobně nechal doma, bleskurychle sebere batoh a utíká ven na ulici. Urychlován pocitem revizorova dechu na své šíji zapadá do botanické zahrady.
Připadá si, jako by se právě ocitl v džungli. Udýchaný nasává vůni květin, až se mu z toho motá hlava. Probíhá labyrintem exotických druhů rostlin, nevědomky míjí nápis "Výstava orchidejí", vypadá to, že asi revizora setřásl, ale pořád má strach zastavit, tak se pomalu ztrácí v barvách a po chvíli už netuší, odkud a kam doběhl. Zastaví se a silně vydechuje, jako by právě zaběhl stovku pod 9 sekund. Bezradně kmitá očima kolem sebe. Co teď? Začne mu zvonit mobil, zbrkle se šacuje a hledá ho po kapsách. Najde ho a rozechvěle zaostřuje na display, volá mu táta. Vezme to a snaží se zachovat klid a srovnat dech. Otec mu připomíná, že má dnes máma narozeniny, aby jí nezapomněl koupit kytku. Synek předstírá, že to přece ví, jak by na to mohl zapomenout, uklidňuje ho, že všechno zařídí a že bude doma kolem páté, aby to společně oslavili. Loučí se a pokládá telefon, konečně už může normálně dýchat. Rozhlédne se do všech stran a v dálce spatří hlouček lidí. Pomalu a s rozvahou se ke skupince blíží. Všichni mají upřené oči na jeden bod, který Martin přes ně ale nevidí. Neslyšně dojde až k místu, kde ticho ruší jen vzdálený zpěv exotických ptáků. Ticho, na které přes každodenní ruch velkoměsta skoro zapomněl. Fascinace okouzlených lidí ho dráždí a znervózňuje. Atmosféra nevídaného a vzrušujícího napětí se mu dostává pod kůži a má pocit, že se každou chvíli stane něco unikátního, něco nezapomenutelného.
Marně se snaží najít prostor, kterým by se mohl na onu fascinující věc podívat, ale lidé jsou na sebe tak nahuštění, že prakticky nenachází ani jednu malou skulinku. To ho vyvede z míry, rozhodne se hlouček lidí obejít. Když dojde na druhou stranu, konečně zahlédne škvíru. Přistoupí blíž a zadívá se do ohraničeného prostoru. Pohledem projede protější stěnu napjatých lidí. Najednou se zarazí a zůstane hledět jako omámený. Stejně fascinován jako všichni ostatní upřeně hledí před sebe. Jeho oči se vpíjí do její krásy. Nejkrásnější květina celé botanické zahrady na něj pokukuje svými modrými duhovkami. Odkud ty duhovky jenom zná? Usilovně přemýšlí, pátrá v paměti, ale bezúspěšně. Když se na něj nebesky modré duhovky usmějí, náhle si vzpomene na malou copatou holčičku, s kterou si ve školce rád hrával. Hned se mu vybaví dětská písnička "Holka modrooká, nesedávej u potoka…", kterou jí vždy prozpěvoval, a tím škádlil. Jeho první láska, s níž se ani nestihl rozloučit, když se odstěhovala do jiného města.
Jejich oči se do sebe zapichují jako dva lasery. Ona si rukou odhrne vlasy z čela a Martin si všimne povědomého prstýnku na jejím levém malíčku. Dal jí ho z lásky k jejím narozeninám. Žasne nad tím, že ho ještě pořád má a nosí, je z toho u vytržení. Ona si všimne, že se jí dívá na ruku, a jako by si vzpomněla, začne si s prstýnkem pohrávat. Martin absolutně nevnímá nic kolem, ani ta citoslovce údivu, úžasu a překvapení, co se ozývají ze všech stran. Oba dva stojí mlčky naproti sobě a pohledy spolu rozmlouvají. Nezaznamenají ani to, že lidé pomalu začínají odcházet, až nakonec zůstanou jen sami - on a ona. Zničehonic, jakoby udeřením hromu, se probírají ze svého vytržení. Jejich oči teď hledí stejným směrem. Na orchidej, která rozkvétá jednou za 11 let a její květ vydrží jen pár minut. Orchidej, jejíž květ před chvílí zvadl, aniž by tušil, že díky němu vykvete unikátní květ v životě dvou mladých lidí, kteří zmeškali pár minut krásy pro roky lásky...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anděl Anděl | 21. března 2007 v 21:51 | Reagovat

Hmmm...Čteno mezi řádky:dýchá z toho něco mocmocmoc krásného-NADĚJE,a hlavně LÁSKA...

2 primitiv primitiv | 3. července 2007 v 13:18 | Reagovat

Hmmm....fuuu....akoze sladucke ale mnam:)

3 gymplák gymplák | Web | 16. března 2008 v 15:50 | Reagovat

Jelikož mě přepadlo množství času, začal jsem pročítat tento blog od základů. A tohle je moc pěkný příběh. A hluboké myšlenky na jedenačtyřiceti řádcích :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama